"Jsem učitelka." Když jsem to řekla někomu, kdo o tom neměl ani tucha, vypadal překvapeně. Dodatek, že učím středoškoláky, ho překvapil ještě víc. Sama totiž vypadám jako studentka. Na začátku si mě pletli nejen studenti na chodbě, ale i vedení na pohovoru. Když k tomu přidám šok z reality po výšce, divím se, že jsem přežila školní rok. 

Možná to bylo tím, že jsem zůstala motivovaná. Už od střední jsem chtěla učit a postupně jsem si vytvářela představu, jakou učitelkou chci být a jakou ne. Nebo jsem si možná zvykla. Pochopila jsem, že pro většinu škol představuje chaos celkem běžnou realitu. Přípravy na výuku, papírování, předpisy, přesvědčování, napomínání, známkování, organizování, porady, rodičáky, opravné zkoušky, školní akce... Ale i sranda v kabinetě a ve třídě, příjemná atmosféra nebo zaujatý výrazy studentů, když se to podaří. 

Ready - steady - go

Máme sice ministerstvem a školou stanovené vzdělávací plány, ale, jak jsem poznala, co se napíše do třídnice a co se v hodině reálně odučí, jsou dvě různé věci. A nad přípravami se dá sedět hodiny a hodiny. Zvlášť když učit začínáte a veškeré materiály teprve sháníte nebo tvoříte. Jenže. Vyučovací hodina nemusí být za každou cenu perfektní. Není třeba využít všechny eňo ňuňo vyučovací metody. Cílem je něco předat, ne vyhrát nobelovku. 

Aby nebyla nuda

Nejsem ten typ učitele, co přijde do třídy, něco odvykládá a zase odejde. Potřebuju, aby mě to bavilo, a pak to může bavit i studenty. A tak se snažím o vzájemné zpříjemňování běžných hodin. Vykládám věci z praxe, ptám se na názory a, co dělám nejradši, něčím šokuju. Prozrazuju perličky a zajímavosti, pouštím tematická videa, občas dělám i tematické hodiny, třeba na Halloween. Prostě chci být aktivní, aby i třída byla aktivní. Aby nebyla nuda.

Něco předat

Když už se snažím něco předat, musím taky zjistit, co si z toho odnesli. Až jako učitelka jsem poznala, že známkování je dost subjektivní. Co je pro jednoho učitele jednička, může být pro druhého dvojka. Přestože jsou stanovené požadavky pro klasifikaci, každý máme míru hodnocení jinou. Důležité je ji získat. Co teda mají studenti přesně umět? Jak to zjistím? A jak to potom ohodnotím? Když jsem se ve třídách ptala, co si myslí o klasickém známkování, dostalo se mi odpovědi, že známky 1 - 5 jsou pro studenty nevypovídající a většinou demotivující; nemají pro ně žádnou hodnotu, protože je to jenom známka. Nepotřebují znát číslo, ale jeho obsah. Pokud test ohodnotím na trojku, připíšu, proč.

R.E.S.P.E.C.T.

Když jsem začínala učit, nevěděla jsem, jak na studenty vlastně působit. Pak jsem si vzpomněla na svoje učitele a položila jsem si otázku: Chceš, abys takhle působila ty? ... To mě donutilo přemýšlet. Přestala jsem mít ráda slovo autorita, protože je o nevyváženém vztahu. Místo toho jsem přijala označení respekt, které pro mě znamená opak, vyváženost a vzájemnou toleranci. Důležitá jsou pro mě pravidla a jejich dodržování. A to oboustranná. Já mám nějaké požadavky, studenti taky. A pokud je porušíme, je potřeba to říct a něco s tím udělat. Netrestat nahodile, ale účelně. Například jsem přišla na to, že pro moje studenty není trestem pětka nebo poznámka, ale skutečnost, že zklamali sami sebe nebo někoho, na kom jim záleží (rodič, kamarád, oblíbený učitel). Takže když řeším problém, pokládám si otázku, proč vlastně vzniknul.

Být efektivní

Co jsem se na vysoké naučila o tom, jak má vypadat vyučovací hodina: Příchod učitele do třídy, pozdrav, zápis do třídní knihy... Stop. V momentě, kdy do třídy přicházím, mám plnou pozornost třídy. Pokud si mě všimnou nebo nespletou se spolužačkou. Proč bych tu pozornost měla ztratit zápisem do třídnice? Navázání kontaktu se studenty hned na začátku hodiny považuju za klíčové, na rozdíl od zjišťování docházky. Zapisuju až po hodině, buďto ve svém "oknu", nebo na konci dne (díky Bohu za elektronické třídnice). Stejně tak vyřizuju ostatní administrativu nebo maily.

Někdy je toho ale prostě moc a požadavky najednou lítají ze všech stran - ze třídy, z kabinetu, z ředitelny. Nejhorší je podlehnout davové psychóze a stresovat. Klid. Co hoří, to se musí uhasit, ostatní počká. 

Vycházet spolu

Mám ráda školní akce všeho druhu. Studenti taky, protože se neučí. Pro mě je to ideální příležitost v práci trochu vypnout a prohloubit vztahy. Studenti mě navíc vidí v neformální roli. Vidí, že i já se dokážu uvolnit, přestože ve třídě mám někdy poker face. A já zase vidím, že teenageři nejsou divá zvěř. I oni mají svou přirozenou tvář. A když jsme zase zpátky v lavicích, občas na chvíli stočím řeč na proběhlou exkurzi, Halloween, vánoční besídku nebo školní ples. Vzájemně se tak ujišťujeme, že když spolu můžeme naprosto normálně koexistovat mimo třídu, dokážeme spolu vycházet i ve třídě.

Důvod, proč učím

Co je na učení nejlepší? Jasně, prázdniny a veškeré volno je taky super. Ale to není ono. Nepotřebuju dlouhou dovolenou. Nepotřebuju zaujmout celou třídu. Stačí, když vím, že někoho dané téma zaujalo, někdo si díky tomu něco uvědomil, jiný o tom přemýšlel a třeba se tomu rozhodl víc věnovat. Tohle je důvod, proč vlastně učím.

Samozřejmě se mi vždycky nedaří všechno zvládat. Pořád dělám chyby. Nemám věčně dobrou náladu a občas šířím paniku. Ale uvědomuju si to. O co se snažím nejvíc, je být v pohodě. Pamatuju si, že jeden můj učitel na výšce začal svou přednášku větou, že dobrá výuka může nastat jedině tehdy, když je učitel v pohodě. A je to tak. Někdy stačí najít dobrý materiál, abyste se cítili připravení do hodiny. Jindy zase zaktivizovat studenty, což vám zvedne náladu. Být v pohodě ale taky znamená změnit myšlenky. Prostě neřešit jen školu, vypnout a načerpat síly. Zavřít tu třídnici. Zaklapnout notebook. Nadechnout se a nechat všechno a všechny plavat. Dobře se najíst, vyspat se, odpočinout si. Obejmout partnera, něco podniknout s přáteli, zacvičit si a podívat se na dobrý film. Často mě osvítil nápad, jak něco vyřešit, při cestě autem, na procházce nebo ve sprše. Prostě ve chvíli, kdy jsem byla v pohodě. A pak jsem mohla být v pohodě i ve škole. 

Na závěr otázka pro vás: Kolikrát vaši učitelé řekli něco, co se vás dotklo? 

Někteří učitelé si přímo libují v ironických a sarkastických poznámkách. Možná proto, že si myslí, že mají nad žáky navrch. Možná proto, že si myslí, že jsou vtipní. Nebo proto, že to prostě převzali od svých učitelů. A s tím se těžko pracuje. Snažím se dávat si na to pozor a místo deptajících poznámek používám nezraňující humor. Nebo se směju sama sobě. To když třeba přijdu do třídy ve stejné košili, jako vidím na studentce v zadní lavici. Nebo když se přeřeknu. Je potřeba si připomínat, že i když se nacházíme ve formálnějším prostředí, pořád jsme lidmi. 

Článek jsem napsala po mém prvním "úča" roce 2017 / 2018. O dva roky později jsem se přestěhovala a tuhle práci musela opustit. A protože teď zrovna neučím (psychologie a pedagogika jsou cool předměty, ale málo se učí a stačí na ně jen trocha učitelů), rozhodla jsem se "učit" prostřednictvím tohoto blogu.